Rubriky
Uncategorized

Pandemie poukázala na neschopnost sociálního systému efektivně chránit lidi v nejistých pracích

Pandemie ekonomicky nejvíce dopadla na osoby pracující v tzv. prekérních pracích – osoby pracující na dohody, jako OSVČ a ty, kdo skládají příjmy z více zdrojů.

V průběhu roku 2020 vznikaly ad hoc programy, které podpořily statisíce lidí. Jak ale vyplývá z analýzy Centra pro společenské otázky – SPOT, na situace lidí v prekérních pracích nereagovaly vládní programy vždy dostatečně, včas a srozumitelně.

Podle Andrey Svobodové, hlavní autorky analýzy, není lidem pracujícím na prekérních pracovních pozicích v České republice věnována dostatečná pozornost. Není tedy překvapivé, že ve vládní podpoře byli nejprve přehlíženi. „Pandemie tyto skupiny zviditelnila,“ vysvětluje. Ukázalo se, že tito lidé nejen přicházejí o práci jako první, ale zároveň jsou vyloučeni z běžné podpory a zabezpečení. „Jde o efekt toho, na jakých pozicích pracují,” dodává autorka analýzy „Nejisté práce spojujeme hlavně s dočasnými úvazky a dohodami, ale pandemie ukázala i zranitelnost lidí pracujících jako OSVČ.”

Některé ohrožené skupiny osob sítem podpory zcela propadly

Omezený přístup k sociální ochraně vedl k tomu, že bylo nutné hledat ad hoc nástroje – tedy nové státní programy či legislativní změny. „Pro tyto nástroje bylo charakteristické, že lidé museli na podporu čekat déle, podmínky byly často nejednoznačné a proměnlivé,” říká Svobodová. A jak dodává: “Některé ohrožené skupiny byly z podpory zcela vyloučeny, nebo kompenzovala jen část jejich příjmu.

”Například lidem pracujícím na dohodu o pracovní činnosti byla podpora schválena téměř půl roku po nástupu pandemie. Lidem pracujícím jako OSVČ či na dohody bylo vypláceno výrazně později ošetřovné a často se měnily jeho podmínky. Pokud byli v exekuci nebo insolvenci, byli z několika forem podpory vyloučeni zcela. O podporu také nemohli žádat například matky na rodičovské či invalidní důchodci, kteří si přivydělávají prací na dohody bez sociálních odvodů – přestože je pro ně je tento příjem mnohdy klíčový.

Jak k děravosti systému došlo?

Analýza ukazuje, že nastavení podpory během pandemie se řídí logikou, že jedinec má jeden hlavní příjem, ze kterého je schopen se uživit. Z podpory tak byli často vyloučeni ti, pro které tento předpoklad neplatí. Do opatření se promítla i neznalost prekérních pracujících, jejich situace a potřeb. „To souvisí i s absencí kolektivního zastoupení prekérních pracovníků – chybí někdo, kdo by je v politických jednáních reprezentoval,“ vysvětluje spoluautorka analýzy, Lucie Trlifajová.

Důsledkem nejistých a děravých vládních programů jsou primárně zasaženy domácnosti, které měly nižší příjmy již před krizí. Díky malým či žádným finančním rezervám jsou odkázány na pomoc zvenčí nebo ohroženy zadlužením. Tento trend je již v posledních měsících viditelný u nejzranitelnějších skupin (například samoživitelek), a jeho větší projev lze pravděpodobně očekávat v příštích měsících. “Ukazuje důsledky toho, že jsme o této skupině lidí ve státních politikách dosud neuvažo vali jako o skupině ohrožené – což je načase změnit,” uzavírá Trlifajová.

Celá analýza je dostupná online.

Co je prekérní práce

Prekarizace popisuje efekty čím dál častějšího přenášení rizik na zaměstnance v globální ekonomice, jež dopadají na široké spektrum obyvatel – od pracovníků ostrahy nebo pokladní, po architekty či akademiky.

Prekérní práce se vyznačuje vysokou mírou ekonomické a sociální nejistoty

  • Nejistota ohledně trvání práce – dočasná smlouva, nejistá poptávka, chybějící smlouva, kombinace více smluv aj.
  • Nižší garance (legislativní) ochrany – jak ve vztahu k pracovním podmínkám (např. bezpečnost práce, chování na pracovišti), tak v přístupu k sociální ochraně.
  • Nedostatečnost příjmu – nízký příjem, případně také nejistý (výkyvy v příjmu v závislosti na zadání, poptávce, aj.)
  • Nedostatečná kontrola nad pracovními podmínkami (jako je nastavení pracovní doby, počet odpracovaných hodin aj.) – chybějící zastoupení v odborech nebo jinou formu kolektivního zastoupení

V českém kontextu je prekarizace na trhu práce spojována především s agenturním zaměstnáváním, nebo s prací mimo pracovní poměr (dohody o provedení práce a o pracovní činnosti , smlouvy o dílo, aj.) – tedy s pozicemi, které jsou z pohledu pracovního práva vnímány jako generující pouze dočasné nebo doplňkové příjmy. Ve skutečnosti je tomu ale mnohdy naopak a tyto pozice jsou pro os oby, které takto pracují, „stabilním“ zdrojem příjmu. Prekarizace se v mnoha ohledech týká i OSVČ, které s ní běžně spojovány nejsou.